Jsou akademici neodpovědní rebelové bez příčiny?

Pro politickou reprezentaci byla dosavadní vyjádření akademické obce krajně nebolestivá a tedy, v řeči mocenské hry, nehodná zřetele. Je doložitelné, že pan ministr Dobeš reagoval na podněty RVŠ nebo Konference rektorů povrchně, popřípadě vůbec. Stejně tak lze doložit, že vypořádávání připomínek k záměrům zákonů, které vysokoškolské reprezentace sepisovaly desítky hodin, bylo laxní, krajně výběrové a v případě věcného záměru zákona o finanční pomoci studentům za nynějšího ministra prostě žádná debata neproběhla. Řadě univerzitních pedagogů přitom není školné vůbec proti mysli. Osobně patřím k zastáncům školného již od dob, kdy jsem sám studoval. Je však potřeba vše řádně připravit a zkoumat dopady v cizině. Vysoké školy ovšem irituje i jiná věc: MŠMT doposud jasně neřeklo, jaký bude vztah mezi školným a financováním VŠ ze strany ministerstva. Existují pádné obavy, že: 1. MŠMT bude krátit příspěvky školám, protože si mohou „vydělat“ na školném; 2. krácení bude děláno paušálně, bez ohledu na to, jestli je škola mizerná či dobrá; 3. ministerstvo nemá připraveno hodnocení kvality škol a hrozí tedy, že bude uplatňován princip plošného krácení. Paleta problémů je mnohem košatější a patří do ní možný výpadek evropských dotací zaviněný ministerstvem, nebo apokalyptický nárůst byrokracie v důsledku nových zákonů  (např. novela Zákoníku práce). Bylo by proto výrazem mentální nedostatečnosti, pokud by akademici zůstali i nadále potichu. Musí být ovšem připraveni, že své názory neprosadí jen řečmi, bude třeba tvrdě jednat.

Jak nám akademici pobouřili prezidenta

Dalo se očekávat, že pan prezident vystoupí na podporu svého ministra školství. Přišla i obvyklá dávka demagogie a zapomnění, neboť v 90. letech patřil k těm, kdo se nemohli dočkat profesorského diplomu a neopomíná se jím periodicky ohánět. Přesto akademický sektor nemiluje. Klausovo trauma z části patrně spadá do poloviny 90. let, kdy na Středoevropské univerzitě v Praze vznikaly práce, které kriticky analyzovaly českou cestu privatizace, což byl z pohledu tehdejšího premiéra (a nemalé části české populace, včetně akademické sféry) naprostý hřích. Čím delší je pobyt Václava Klause v politice, tím méně mu lahodí dialogický přístup. Akademická sféra, která není ani zdaleka jednotná, zůstala jednou z posledních vrstev české společnosti, kde je odlišný názor vyslechnut a vnímán. Podle Klause nemají české vysoké školy úroveň. Jsou jistě pracoviště a individuální akademici se špatnými výsledky a vysoké školy by uvítaly řadu změn, aby zvýšily svou konkurenceschopnost ve srovnání s cizinou. Nicméně postupy ministra jsou dlouhodobě neohrabané a značné části akademických pracovníků prostě přestala vyhovovat role pokusných morčat. Prezidentova ignorance k akademickým svobodám, bez jejichž naplňování po roce 1989 by on sám zůstal subalterním bankovním úředníkem, jen prohlubuje mou obavu, že základní akademické svobody jsou v České republice ohroženým statkem, který je třeba bránit.