Reforma, protesty a "levičáci"

Protestující studenti a akademici, kteří se k nim přidali, jsou podle mnohých levičáci. Co k tomu říci? Co říci k uplynulému týdnu?

1.       Řada studentů je apolitická a totéž platí pro akademické pracovníky. Zbylí jsou (bez ohledu na to, jak se k protestům staví) voliči různých stran a sympatizuji s politickými ideami od Louise de Bonalda po Trockého, tedy od plání konzervativního myšlení po radikální levici

2.      Ideologizace protestů se mnohem více dopouštějí jejich odpůrci (např. prezident Václav Klaus), nikoliv jejich aktéři

3.      S ohledem na hrozící nebezpečí pro českou vzdělanost (a bez zřetele na politické orientace akademiků a studentů) je s podivem, že studenti a univerzitní funkcionáři reagují tak vlažně. Týden neklidu byl v podstatě nedělním čajem.

4.      Prezident tohoto státu dlouhodobě prokazuje mizivou orientaci v řadě problémů a ještě horší paměť. Všem, kdo označují studenty a akademiky za levičáky připomínám, že druhá volba V. Klause proběhla s podporou KSČM, o kterou se pan prezident aktivně ucházel. Podobných „kompromisů“ učinil V. Klaus od roku 1990 nepočítaně. Nezbývá než ještě rok vydržet s vědomím, že současný prezident je ideologický a hodnotový eklektik bez citu pro etickou přiměřenost (viz chvála DOST a podobných spolků).

5.      Proč je na českých VŠ tolik studentů? a) navyšování počtu studentů vzniklo z koncepce předchozích vlád (zejména na přelomu tisíciletí) a bylo prezentováno jako naprostá společenská nutnost; b) po léta byla postavena platba ministerstva vysokým školám na principu „čím více studentů, tím více peněz“. První kritiky tohoto principu vyšly z univerzit dlouho před rokem 2012, nikoliv z ministerstva.

6.      Prezident a další se diví, proč tolik studentů studuje humanitní disciplíny, proč tedy? a) chybí jakákoliv koncepce rozvoje strategických oborů z pohledu ústřední vlády, včetně podpory disciplín, které jsou ohroženy absencí nových absolventů (energetika, strojírenství, stavebnictví, atd.). Maturanti tedy mají svobodnou volbu kam se hlásit; b) prezident a jemu podobní se ve skutečnosti nediví, ale irituje je kritika společenských poměrů, která je s týdnem neklidu spojená. Studenti humanitních věd jsou trénováni v kritickém myšlení a jak známo, pan prezident umí pochválit pouze ty, co chválí jeho či to co je mu milé, jakoukoliv kritiku nesnese.

7.      Celé školství má smůlu na ministra. Proč? a) neorientuje se ve vysokoškolském systému a nechápe, že jeho priorita a koncentrace na základní a střední školství je nonsens: bez kvalitních učitelů (tedy absolventů VŠ, kterým nyní pouští žilou) nebudou kvalitní ani první dva stupně vzdělávací struktury; b) ministři školství jsou dlouhodobě slabí v prosazování svých rozpočtových nároků oproti šéfům jiných resortů, platí to i pro pana ministra Josefa Dobeše; c) v čase hrozících finančních výpadků ze státního rozpočtu je po celou dobu ministrování Josefa Dobeše v kritickém stavu čerpání evropských financí. Je sice pravda, že spoustu problémů mělo MŠMT již od dob ministryně Kuchtové, ale od léta 2010 se problémy jen rozmnožily. Pravdu měli ti, kdo již před posledními sněmovními volbami varovali, že příchod VV přinese chaos a nutkání využít státní rozpočet. Zajímalo by mne, kdy konečně Bártovi diadochové pochopí, že dálnici mezi státní kasou (a fondy EU) a pokladnou VV (resp. privátními firmami členů VV) nepostaví; d) pan ministr není schopen komunikovat s reprezentací vysokých škol, ani se studenty. Jeho omluvy z různých jednání a besed od počátku jeho ministrování jsou již legendární a páteční stesk nad tím, že s ním studenti nechtěli diskutovat je v tomto kontextu fraškou; e) současný systém koaličního vládnutí vylučuje, aby stál v čele resortu odborník, ale přesto se pokusím o nesmělý (asi i naivní) návrh: až dojde k odvolání nebo rezignaci J. Dobeše, mohly by se pokusit vládní strany o nominaci osobnosti, která vykazuje alespoň elementární zkušenost s vysokoškolským systémem a je schopna sestavit tým, který bude přistupovat ke školství jako celistvému problému. Za dva roky neparlamentní Věci veřejné nabídnou patrně další dva tři „odborníky“, ale koaliční partneři by mohli zkusit zatlačit na nominaci např. prof. Ivana Wilhelma.   

8.     Jaká je esence požadavků vysokých škol? a) předložení propracovaných reforem; b) změna financování. Není totiž pravda, že by ministr šetřil na celém sektoru, zatímco normativy pro VŠ klesaly, pro SŠ, základní školy (nad 550 žáků) nebo VOŠ rostly; c) koncepční a dlouhodobé vedení resortu školství; d) přechod od vládních deklarací o konkurenceschopnosti k reálnému posilování vzdělanostní společnosti. To bez přehodnocení financování školství nepůjde. Je přitom zřejmé, že zkvalitnění VŠ vyžaduje např. pouze zlomek finančních prostředků, které jsou v posledních letech utápěny jen na provizích a úplatcích infrastrukturních projektů v ČR (dálnice apod.)  

Jsou akademici neodpovědní rebelové bez příčiny?

Pro politickou reprezentaci byla dosavadní vyjádření akademické obce krajně nebolestivá a tedy, v řeči mocenské hry, nehodná zřetele. Je doložitelné, že pan ministr Dobeš reagoval na podněty RVŠ nebo Konference rektorů povrchně, popřípadě vůbec. Stejně tak lze doložit, že vypořádávání připomínek k záměrům zákonů, které vysokoškolské reprezentace sepisovaly desítky hodin, bylo laxní, krajně výběrové a v případě věcného záměru zákona o finanční pomoci studentům za nynějšího ministra prostě žádná debata neproběhla. Řadě univerzitních pedagogů přitom není školné vůbec proti mysli. Osobně patřím k zastáncům školného již od dob, kdy jsem sám studoval. Je však potřeba vše řádně připravit a zkoumat dopady v cizině. Vysoké školy ovšem irituje i jiná věc: MŠMT doposud jasně neřeklo, jaký bude vztah mezi školným a financováním VŠ ze strany ministerstva. Existují pádné obavy, že: 1. MŠMT bude krátit příspěvky školám, protože si mohou „vydělat“ na školném; 2. krácení bude děláno paušálně, bez ohledu na to, jestli je škola mizerná či dobrá; 3. ministerstvo nemá připraveno hodnocení kvality škol a hrozí tedy, že bude uplatňován princip plošného krácení. Paleta problémů je mnohem košatější a patří do ní možný výpadek evropských dotací zaviněný ministerstvem, nebo apokalyptický nárůst byrokracie v důsledku nových zákonů  (např. novela Zákoníku práce). Bylo by proto výrazem mentální nedostatečnosti, pokud by akademici zůstali i nadále potichu. Musí být ovšem připraveni, že své názory neprosadí jen řečmi, bude třeba tvrdě jednat.

Jak nám akademici pobouřili prezidenta

Dalo se očekávat, že pan prezident vystoupí na podporu svého ministra školství. Přišla i obvyklá dávka demagogie a zapomnění, neboť v 90. letech patřil k těm, kdo se nemohli dočkat profesorského diplomu a neopomíná se jím periodicky ohánět. Přesto akademický sektor nemiluje. Klausovo trauma z části patrně spadá do poloviny 90. let, kdy na Středoevropské univerzitě v Praze vznikaly práce, které kriticky analyzovaly českou cestu privatizace, což byl z pohledu tehdejšího premiéra (a nemalé části české populace, včetně akademické sféry) naprostý hřích. Čím delší je pobyt Václava Klause v politice, tím méně mu lahodí dialogický přístup. Akademická sféra, která není ani zdaleka jednotná, zůstala jednou z posledních vrstev české společnosti, kde je odlišný názor vyslechnut a vnímán. Podle Klause nemají české vysoké školy úroveň. Jsou jistě pracoviště a individuální akademici se špatnými výsledky a vysoké školy by uvítaly řadu změn, aby zvýšily svou konkurenceschopnost ve srovnání s cizinou. Nicméně postupy ministra jsou dlouhodobě neohrabané a značné části akademických pracovníků prostě přestala vyhovovat role pokusných morčat. Prezidentova ignorance k akademickým svobodám, bez jejichž naplňování po roce 1989 by on sám zůstal subalterním bankovním úředníkem, jen prohlubuje mou obavu, že základní akademické svobody jsou v České republice ohroženým statkem, který je třeba bránit.